Farnost Brno-Žebětín a Kohoutovice

O Živém růženci

RŮŽENEC PANNY MARIE, který se vlivem inspirace Ducha Svatého postupně vyvinul ve druhém tisíciletí, je oblíbenou modlitbou mnoha světců, která byla doporučována učitelským úřadem. Ve své jednoduchosti a hloubce zůstává modlitbou s velkým významem, jejímž posláním je přinášet plody svatosti. Modlitba růžence, svou povahou mariánská, je nicméně modlitbou plynoucí ze srdce orientovaného ke Kristu. Křesťanský lid se tak vydává na cestu do školy Mariiny, v níž je přiveden ke kontemplaci krásy Kristovy tváře a zakoušení jeho lásky.

Papež, sv. Jan Pavel II. píše: „ Sám jsem při různých příležitostech neopomíjel povzbuzovat k časté recitaci růžence. Od mých mladých let měla tato modlitba v mém duchovním životě vždycky důležité místo. Provázela mě ve chvílích radostí i v okamžicích zkoušek. Svěřil jsem do ní mnohé starosti a našel jsem vždy útěchu. Růženec je moje oblíbená modlitba. Je vskutku nádherná! Nádherná ve své jednoduchosti i hloubce. Kolik milostí jsem skrze modlitbu růžence od svaté Panny obdržel! Velebí má duše Pána! (…) Při zaznívání slov – Zdrávas, Maria – se před naším duchovním zrakem promítají události ze života Ježíše Krista. V růžencových desátcích může naše srdce obsáhnout i všechny skutečnosti, které jsou složkami života jednotlivce, rodiny, národa, Církve a celého lidstva, tudíž tato modlitba tepe v rytmu lidského života.

Snad jsou i tací, kteří se obávají, že růženec je pro svůj bytostně mariánský charakter málo ekumenickou modlitbou. Tato modlitba se však nachází v nejčistším horizontu úcty k Boží Matce, kterou koncil vykreslil jako úctu nasměrovanou ke kristologickému středu křesťanské víry tak, že „ když je ctěna Matka, je náležitě poznáván a oslavován i Syn“. Pokud je tedy růženec správně chápán, stává se podporou a nikoli překážkou ekumenismu!

Tato modlitba je nesmírně cenným prostředkem podpory věřících v úsilí o kontemplaci křesťanského tajemství. Růženec náleží k tomu nejlepšímu a nejosvědčenějšímu, co tradice křesťanské kontemplace nabízí.

Jsou tu dějinné okolnosti jež činí znovuoživení růžence ještě naléhavějším. První z nich je nutnost vyprošovat si od Boha dar pokoje. Růženec byl Petrovými nástupci vícekrát doporučován jako modlitba za mír.

Podobně naléhavá potřeba této modlitby se objevuje v další zkoušené sféře naší doby, v oblasti rodiny, čím dál více ohrožované štěpícími silami na úrovni ideologické i praktické. Jako účinná pomoc k zamezení ničivého působení této hluboké krize se v rámci širší pastorační péče o rodiny nabízí opětovné zavedení modlitby růžence v křesťanských rodinách.

Četná znamení dokládají, jak velmi si svatá Panna přeje i v dnešních dnech a právě prostřednictvím této modlitby poskytovat mateřskou péči, do níž umírající Vykupitel v osobě apoštola Jana svěřil všechny děti Církve. (Jan 19,26) V 19. a 20. století jsou známy nejrůznější okolnosti, za kterých Kristova Matka určitým způsobem dala pocítit vlastní přítomnost a zaznít svému hlasu, kterým Boží lid k této kontemplatívní modlitbě povzbuzovala.

Je takřka nemožné vyjmenovat zástup světců, kteří v modlitbě růžence nalezli skutečnou cestu ke svatosti. Stačí připomenout sv. Ludvíka M. Grigniona z Montfortu, autora drahocenného díla o růženci, a nám v čase bližšího sv. otce Pia z Pietrelciny. Zvláštním charismatem apoštola růžence byl obdařen blahoslavený Bartolo Longo. Jeho cesta ke svatosti je založena na vnuknutí, jež zaslechl v hloubi svého srdce: „Kdo rozšiřuje modlitbu růžence, je spasen!“ Na základě tohoto zážitku se cítil být povolán vystavět v Pompejích chrám zasvěcený Panně Marii Růžencové. Stavba vyrostla na ruinách starobylého města, které v roce 79, brzy po svém prvním setkání s křesťanskou zvěstí, pohřbeno výbuchem Vesuvu, aby po mnoha staletích z popela opět povstalo a svědčilo o světle a stínech antické civilizace.

Díky Mariině zkušenosti je růženec modlitbou ryze kontemplatívní. Bez tohoto rozměru by byl růženec deformován, jak to zdůrazňoval již blah. Pavel VI.: „Bez kontemplace je růženec tělem bez duše“…..Růženec svým charakterem vyžaduje klidný rytmus s přestávkami k zamyšlení, které modlící se osobě pomohou rozjímat o tajemstvích Pánova života a nazírat je skrze srdce té, jež byla Ježíši nejblíže. Určujícím charakterem křesťanské spirituality je úsilí učedníka o stále plnější připodobnění se svému mistru čímž se víc a více ztotožňuje s „logikou“ Krista, jak pobízí apoštol:

„Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus“. (Flp. 2,5)

Růženec je zároveň modlitbou rozjímavou i prosebnou. Vytrvalá přímluvná modlitba Matky Boží spočívá na důvěře, že její mateřská přímluva je v Synově srdci všemocná. Dante opěvuje tuto skutečnost po vzoru sv. Bernarda překrásným způsobem: „Tak velká jsi a tolik zmůžeš, paní, že bez tebe chtít vyprostit se z nouze, toť letět chtít, leč křídel nemít ani.“

Dějiny růžence ukazují, jakým způsobem byla tato modlitba využívána v těžkých okamžicích Církve… Proč bychom neměli s vírou naších předchůdců vzít růženec opět do rukou?

Modlitba růžence si zachová veškerou svoji sílu a zůstává nezanedbatelnou pastorační výbavou každého dobrého hlasatele evangelia.

Meditační cykly růžence přinášejí to, co je podstatné, a přivádějí duši k zakoušení žízně po poznávání Krista, čerpajíce neustále z čistého pramene evangelijního textu…..Těžištěm modlitby Zdrávas, Maria a spojovacím článkem mezi první a druhou částí je Ježíšovo jméno. Přitom je to však právě důraz na Ježíšovo jméno a jeho tajemství, kterým se smysluplná a plodná recitace růžence vyznačuje. V některých oblastech existuje zvyk zdůrazňovat Kristovo jméno dodáním tajemství, které je právě rozjímáno. Tento obyčej je chvályhodný, zvláště při veřejné recitaci.

Tradiční pomůckou při recitaci růžence je růžencová šnůra. V nejpovrchnějším pojetí se často stává pouhým počítadlem Zdrávasů. Růžencová zrna však vyjadřují také určitou symboliku, která může být dalším obohacením kontemplace. První věcí v tomto ohledu, které je třeba si povšimnout, je sbíhání se zrn u zobrazení Ukřižovaného v němž je soustředěn život i modlitby věřících. U Ježíše vše začíná, k němu směřuje a skrze něho pak všechno v Duchu Svatém spěje k Otci.

V některých oblastech je též zvyk zahajovat tuto modlitbu slovy 70. žalmu: „Bože, pospěš mi na pomoc, Pane, slyš naše volání!“, která u modlící se osoby probouzí pokorné vědomí vlastní nedostatečnosti… Modlitba bývá uzavírána modlitbou na úmysl Svatého otce, aby se pohled modlících otevřel vůči širším obzorům potřeb Církve. Církev také pro osoby, které se růženec modlí s požadovanou disponovaností, obdařila růženec odpustky, aby tak podpořila církevní rozměr této modlitby.

Církev růženci vždy připisovala zvláštní účinnost, když této modlitbě v chórové recitaci a vytrvalé praxi svěřovala nejzávažnější problémy. V okamžicích, kdy se zdálo být ohroženo samotné křesťanství, bylo překonání nebezpečí přičítáno síle této modlitby a růžencová Panna byla velebena jako přímluvkyně záchrany.

Vřele jsem v apoštolském listě k III. tisíciletí povzbuzoval laiky ke slavení Liturgie hodin-Breviáře.

Totéž povzbuzení patří i k modlitbě růžence. Tyto dvě cesty křesťanské kontemplace se vzájemně nevylučují, ale naopak se doplňují. Kéž najde tato modlitba svůj domov v rodinách. Rodina, která se v jednotě modlí, zůstává sjednocena. Svatý růženec se v pradávné tradici jeví jako zvláště účinná modlitba sjednocující rodinu. Rodina, která se společně modlí růženec, zprostředkovává něco z atmosféry domu v Nazaretě: Ježíš je středem pozornosti, sdílejí se s ním radosti i bolesti, do jeho rukou jsou vkládány potřeby a plány, od něj čerpána naděje a síla k dalšímu putování.

Milovaní bratři a sestry! Tak jednoduchá a zároveň tolik bohatá modlitba, jakou růženec je, si skutečně zaslouží, aby byla křesťanským společenstvím znovuobjevena. Dívám se na vás na všechny, každého stavu, na vás křesťanské rodiny, a na všechny, kdo jste pokročilého věku či nemocní, a také na mládež: vezměte růženec s důvěrou opět do rukou a objevte tuto modlitbu znovu ve světle Písma, v souladu s liturgií a v kontextu každodenního života.

Svěřuji tento apoštolský list do moudrých rukou Panny Marie a v duchu se skláním před jejím obrazem v nádherném chrámu vystavěném k její poctě blahoslaveným Bartolem Longem, apoštolem růžence. Ochotně přijímám za svá jímavá slova, kterými tento služebník Páně uzavírá slavnou Modlitbu ke Královně svatého růžence: „Požehnaný růženec Mariin, líbezné pouto pojící nás s Bohem! Pouto lásky, které nás pojí s anděly, útočiště spásy v útocích pekla, bezpečný přístav v každém nebezpečí ztroskotání, který už nikdy neopustíme. Bude útěchou v hodině naší smrti. Jemu bude náležet poslední polibek dohasínajícího života a posledním slovem naších úst bude tvé sladké jméno, ó Královno růžence z Pompejí, ó Matko naše, Útočiště hříšníků a Utěšitelko trpících.

Budiž všude velebena, nyní i vždycky, na zemi i na nebi.“

V Římě 16. října 2002, Jan Pavel II., papež

---

Vyňato z apoštolského listu: Růženec Panny Marie. Zpracoval otec Pavel.